Vyberte jazyk:

Call centrum
234 092 851
Po-Pá: 8:00 - 18:00

Článek

Před 80 lety zemřel T. G. Masaryk (06.09.2017)

Poslední dějství velikého života
Do svých čtyřiaosmdesáti let se Tomáš Garrigue Masaryk těšil dobrému zdraví a obdivuhodné psychické kondici. S plným nasazením se věnoval všem státnickým povinnostem, plynoucím z výkonu jeho prezidentského úřadu, kromě toho se snažil vědecky a literárně pracovat a podílel se na reedicích svých literárních děl. Ještě při oslavě patnáctého výročí vzniku Československé republiky, 28. října 1933, projel na koni Prahou; v prosinci 1933 se v třeskutém mrazu zúčastnil v Hostivaři pohřbu bývalého ministerského předsedy Antonína Švehly. V té době prožíval i své poslední citové vzplanutí k sochařce Heleně Scholzové-Železné, s níž se sblížil v létě 1932 v Topoľčiankách, kde vytvářela jeho sochu, a až do jara 1934 s ní udržoval čilou korespondenci.

Text: Josef Tomeš, foto ČTK, profimedia.cz a Archiv NADACE LANGHANS PRAHA

První měsíce roku 1934 probíhaly na Pražském hradě i v Lánech, kde prezident trávil většinu týdne, v zaběhnutých kolejích. Koncem března si prezident vyjel na první jarní vyjížďku na koni, před Velikonocemi uvítal v lánském zámeckém parku skupinu zdejších dětí, které ho přišly pozvat, aby se přišel podívat, jak ve škole a v obci provádějí velký jarní úklid (epizoda zůstala zachycena na dobovém - již zvukovém - zpravodajském filmovém snímku). Ve dnech 26. - 28. dubna 1934 se třikrát sešel s francouzským ministrem zahraničních věcí Louisem Barthouem, jenž navštívil Československo a jednal s ministrem zahraničí Edvardem Benešem o systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Po banketu, pořádaném na Hradě na počest této významné návštěvy, však došlo k události, která neblaze předjala dění příštích týdnů a měsíců: prezident se rozloučil a chtěl odejít do svého bytu, ale najednou ztratil orientaci a jinak důvěrně známou cestu našel až s pomocí svého tajemníka. Že nešlo o chvilkovou zmatenost, se ukázalo počátkem května, kdy se Masarykovi výrazně zhoršil zrak na levém oku a krátce poté mu ochabla pravá ruka. Ačkoliv si to jeho okolí zatím nechtělo přiznat, bylo zřejmé, že prezident v důsledku pokročilé arteriosklerózy prodělal mozkovou příhodu, v jejímž důsledku byla podstatně omezena jeho schopnost číst a psát.

Situaci ještě komplikovala skutečnost, že 24. května 1934 se měla konat čtvrtá Masarykova prezidentská volba. Panovaly oprávněné obavy, zda a jak nemocný prezident tento náročný den zvládne, tím spíše, že se u něho začala projevovat dosud neznámá nervozita, pramenící z plného vědomí vlastního zdravotního stavu a z něj plynoucích omezení. Masaryk nakonec absolvoval všechny nezbytné ceremonie včetně vojenské přehlídky na Třetím hradním nádvoří, ale z přerývaného a těžce pronášeného prezidentského slibu a z výpadku paměti při francouzském projevu k diplomatickému sboru i z celkové tělesné motoriky bylo všem účastníkům a jejich prostřednictvím široké domácí a zahraniční veřejnosti zřejmé, že není zdráv.

Prakticky ze dne na den se změnil pracovní program hlavy státu. Prezidentovy protokolární povinnosti byly redukovány na minimum, plánovaná přijetí návštěv vesměs odvolána. Pacient měl ve svém lánském tusculu především odpočívat, jeho stálou společnost teď tvořili osobní lékař a ošetřovatelka a postupně se u něho střídaly různé lékařské kapacity (mj. profesoři Klement Weber, Arnold Jirásek, Josef Pelnář, Zdeněk Mysliveček či oftalmolog Anton Elschnig z pražské německé univerzity). Doufalo se, že se stav časem zlepší a prezident bude opět moci vykonávat svůj úřad, byť s určitými omezeními. Masaryka, zvyklého po celý život intenzivně číst a psát, zjevně deprimovalo, když si nyní nemohl sám přečíst ani noviny a s obtížemi se i podepisoval. Neméně deprimující byla tato situace i pro jeho nejbližší spolupracovníky, především osobní tajemníky dr. Antonína Schenka a dr. Karla Ledvinu, kteří mu předčítali a téměř každý den ho museli požádat o podpis neodkladných úředních dokumentů. Vzhledem ke stále se zhoršujícímu prezidentovu rukopisu, výmluvně prozrazujícímu jeho stav všem, kdo přišli do styku s příslušnými písemnostmi, bylo nakonec rozhodnuto používat místo Masarykova vlastnoručního podpisu razítka s jeho faksimilí.

Prezidentská kancelář stála před problémem, jak informovat veřejnost o prezidentově zdravotním stavu. Masaryk nebyl jen hlavou státu, ale i jakýmsi jeho zosobněním a symbolem; obavy o jeho zdraví nebo dokonce o život vyvolávaly ve vědomí značné části občanů obavy o stabilitu a perspektivy republiky. Proto byly první lékařské bulletiny o prezidentově nemoci formulovány opatrně a rezervovaně. Sám Masaryk se smutně ptal svého osobního lékaře MUDr. Adolfa Maixnera: "Proč se neřekne pravda?" Teprve po dalším zhoršení pacientova stavu koncem srpna 1934 byla v tisku publikována obšírnější a objektivnější lékařská zpráva s datem 
11. září 1934, nepřímo adresovaná i účastníkům tehdy v Praze uspořádaného mezinárodního filozofického kongresu, kteří se pochopitelně o zdraví jednoho z nejvýznamnějších žijících koryfejů svého oboru živě zajímali.

Vidím, že již nestačím
Čím dál tím více bylo zřejmé, že Masarykův stav je - už vzhledem k jeho věku - nezvratný a že trvale znemožňuje skutečný výkon prezidentského úřadu. Začalo se uvažovat o prezidentově abdikaci a o jeho nástupci, případně (v druhém plánu) o jeho formálním setrvání ve funkci a faktickém nahrazení výkonným náměstkem. Od propuknutí Masarykovy choroby k jeho odstoupení uplynulo více než půl druhého roku. Obsazení prezidentského úřadu se stalo předmětem skrytého vnitropolitického zápasu mezi masarykovským táborem "Hradu" a jeho kandidátem dr. Edvardem Benešem, ostatně již dávno designovaným samotným T. G. Masarykem, a pravicovým křídlem československé politiky v čele s agrární stranou, které více než Benešovo prezidentství vyhovovalo aktuální omezené prezidentství Masarykovo.

Prezidentova nemoc nadto propukla v době mezinárodně i vnitropoliticky značně napjaté, kdy by bylo navýsost třeba jeho mimořádné autority, zkušeností a soudů. Stačí připomenout agresivní nástup nacistické diktatury v sousedním Německu a zároveň plíživou eskalaci její páté kolony v Československu - Henleinovy Sudetoněmecké vlastenecké fronty, posléze přeměněné v Sudetoněmeckou stranu. Choroba sice zásadně nepostihla prezidentův intelekt, přece jen však oslabila někdejší ostrost jeho úsudku, uvedla ho do jisté informační izolace, dané již samotnou neschopností číst, a omezila tak jeho orientaci ve spleti dobového dění. Svědčí o tom i jeho problematické hodnocení Henleinovy strany a z něj plynoucího stanoviska proti jejímu zákazu a pro její účast v parlamentních volbách v květnu 1935, z nichž pak vyšla jako faktický vítěz. Lze se jen domnívat, jak by byl Masaryk v těchto kritických situacích postupoval, kdyby ho nezradilo zdraví...

K abdikaci T. G. Masaryka nakonec došlo až 14. prosince 1935 na lánském zámku. Abdikační projev, jímž se jako prezident rozloučil s československými občany a který přečetl kancléř Šámal, vyjadřoval jeho politickou konfesi a odkaz: "Prezidentský úřad je těžký a zodpovědný, a vyžaduje proto síly. Vidím, že již nestačím, a proto se ho vzdávám. Byl jsem čtyřikráte zvolen prezidentem naší republiky; snad mi to dává legitimaci, abych vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho byl vždycky vědom. Potřebujeme dobrou zahraniční politiku a doma spravedlnost ke všem občanům, ať jsou kterékoliv národnosti. Rád bych vám ještě řekl, že za svého nástupce doporučuji dr. Beneše. Pracoval jsem s ním za hranicemi i doma a znám ho. Mám plnou důvěru, že vše půjde dobře, a dá-li Bůh, budu se na vás ještě chvíli dívat, jak to vedete."

Na návrh vlády odhlasovala poslanecká sněmovna zvláštní zákon o státní poctě T. G. Masarykovi, jímž mu byl na dožití ponechán prezidentský plat a sídlo na lánském zámku, jež se již ve dvacátých letech stal jeho domovem. V Lánech pak prožil Masaryk, zbaven všech úředních povinností, následující necelé dva roky svého života, obklopen svou rodinou, tajemníky a láskyplným personálem. Velkou oporou mu v tomto období, jako již v předchozích měsících jeho nemoci, byl syn, vyslanec Jan Masaryk, pravidelně sem zajíždějící ze svého londýnského diplomatického působiště. Z této doby se traduje Masarykův výrok: "Jenda je moje sluníčko."

V závěrečném čase svého života sledoval bývalý prezident podle svých sil a možností dění v republice, jak to slíbil ve svém abdikačním projevu. Většinou mlčky a zamyšlen přijímal politické referáty svého nástupce v prezidentském úřadu dr. Edvarda Beneše, jenž ho i se svou chotí v Lánech pravidelně navštěvoval. Hodně poslouchal rozhlas: zatímco zahraniční zpravodajství nebo Hitlerovy projevy ho znepokojovaly, hudební přenosy ho výrazně oblažovaly, stejně jako občasné koncertní večery, pořádané na lánském zámku, na nichž často účinkoval jeho oblíbenec Rudolf Firkušný. V době nemoci, kdy mu mluvení dělalo obtíže, představovala hudba, jejímuž poslechu se mohl tiše oddávat, významný prostředek jeho relaxace. Ve vzpomínkách se často vracel do mládí a do dětství a dával si připravovat jídla, která vařila jeho maminka - například "sléžky", tj. bramborové šišky s mákem. Občas přijímal návštěvy sobě blízkých a milých lidí; častým hostem v Lánech tehdy býval jeho někdejší první tajemník dr. Jaroslav Císař (naposledy 1. září 1937, společně s paní Marií Baťovou). V kočáru či automobilu vyjížděl do okolí, někdy se autem nechal provézt pražskými ulicemi a z vozu si prohlédl i staveniště nového letiště v Ruzyni. Z otevřeného automobilu pozdravil ještě 4. července 1937 na Strahovském stadionu slavnostní shromáždění k dvacátému výročí bitvy u Zborova.

Nezhasl - dohořel
Pro většinu obyvatel tehdejšího Československa zůstal žijící legendou, emeritním prezidentem Osvoboditelem. Mnozí s jeho osobou spojovali osud státu, o jehož vznik se tak významně zasloužil, a skoro si nepřipouštěli, že jednoho dne musí život starého a nemocného muže zákonitě skončit. Proto zpráva o náhlém zhoršení Masarykova zdravotního stavu v noci na 2. září 1937 vyvolala všeobecné vzrušení. Téměř čtrnáct dnů byla pozornost československé veřejnosti upřena na lánský zámek, kde bývalý prezident sváděl svůj poslední boj. Jeho stav se den ode dne měnil, i když zjevně spěl k nevyhnutelnému konci. Krize vyvrcholila v neděli 12. září, kdy u nemocného, upadnuvšího do bezvědomí, propukl zápal plic. V úterý 14. září 1937 ve 3 hodiny 29 minut T. G. Masaryk tiše zemřel. U jeho úmrtního lože byli vedle rodinných příslušníků a lékařů přítomni prezident republiky dr. Edvard Beneš s chotí, předseda vlády dr. Milan Hodža a kancléř dr. Přemysl Šámal. "Nezhasl - dohořel," zašeptal k přítomným prezidentův syn Jan a tato slova vzápětí zopakoval novinářům, shromážděným v zámku, jimž oficiálně oznámil zprávu o otcově smrti. Atmosféru chvíle provždy zachytily verše Jaroslava Seiferta:

To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.
Tu chvíli před půl čtvrtou ranní,
ten okamžik a konec umírání,
když smrt se dotkla vrásek čela
a ranní mlhou odcházela...

K prvním oficiálním kondolentům, dostavivším se do Lán, patřili vedoucí reprezentanti pražského diplomatického sboru: jeho doyen, rakouský vyslanec dr. Ferdinand Marek a zástupce doyena, belgický královský vyslanec hrabě Alain Obert de Thieussies. Československé vojenské letectvo se s někdejším vrchním velitelem rozloučilo originálním způsobem:

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 29.8.2017