Vyberte jazyk:

Call centrum
840 306 090
Po-Pá: 8:00 - 18:00

Článek

Ivana Chýlková: Člověk celý život nejvíc zápasí sám se sebou (02.01.2018)

V televizní show TVOJE TVÁŘ MÁ ZNÁMÝ HLAS překvapila Ivana Chýlková mnohé diváky působivými proměnami do podoby hvězd světové populární hudby. Ale to jen ty, kteří neznají její dráhu divadelní a filmovou, která je mnohonásobně hlubšími, psychologicky propracovanými proměnami desítek a možná už stovek postav doslova poseta. O to větší potěšení bylo sledovat takové proměny při našem rozhovoru z pouhého metru vzdálenosti. Tři hodiny líčení, převlékání ze šatů do šatů, fotografování a nakonec interview takřka bez tématu, nadto v pošramoceném zdravotním stavu, to je daň za známou tvář. Ale jakmile přijde náležitý impuls, i znavená a pobledlá tvář dostane jiskru, chrapot je rozražen zvučným hlasem a ruce se začnou míhat v naléhavé gestikulaci.


text Jan Lukeš, foto Petr Weigl, styling Hana Rabštejnková, make-up Ivana Tokárska

Baví vás to všechno okolo?
Jak kdy. Třeba dnes jsem nemocná, pů¬vodně jsem si myslela, že nejdřív bude focení, pak se to přehodilo, a teď jsem na vás úplně hotová a bez energie. Záleží taky na tom, s kým fotíte a jak si navzájem sednete.
Berete to jako součást vaší profese?
Dřív to tak nebylo, ale teď se to stalo nor¬mou.
A nezachází to už trochu do extrému? Najednou víc záleží na vizáži než na vý¬konu…
…a talentu. Ano, já si myslím, že to je vadné. Pořád se chce, aby herečky vypadaly dobře, krásně, ale mě to vlastně celkem nezajímá. Mě zajímají lidi jako osobnosti a je mi jedno, jestli ten dotyčný je tlustej, malej, velkej, širokej.
Dá se tomu trendu nějak čelit?
Částečně určitě. Třeba když máte hrát někoho nemocného a do toho vám říkají, že vám to má slušet, musíte si obhájit, že vám to slušet prostě nemůže. Jak byste to potom chtěl zahrát? Nemůžou vám přece takhle diletantsky házet klacky po nohy. Ale děje se to dnes v hojné míře.


Role a role
To, co říkáte, má docela úzkou souvislost s vaší poslední divadelní rolí ve hře Petra Zelenky VĚRA ve Studiu DVA. Ta je právě až groteskním obrazem toho, čemu by se člověk měl přizpůsobit, aby dosáhl úspěchu…
Míru toho, co si necháte vnutit, si ale stejně určujete vy. Je to přece váš život. Okolí vás může tlačit, kam chce, ale na vás je, abyste řekl, kdy je toho dost a dál už ne.
Pak ale riskujete, že si někde uděláte špatné jméno…
Riskujete. Někde si ho třeba uděláte a ně¬kde jinde třeba zase ne.
V roce 2000 jsme vedle sebe stáli při tzv. televizní stávce v newsroomu České televize. Přijala byste dnes nějakou podobnou roli?
Tehdy jsem to nepovažovala za roli, ale za výraz svého občanského postoje. A stejně dnes, kdybych se chtěla k něčemu vyjádřit nebo něco podpořit, udělala bych to zas. Samozřejmě, pokud by to souznělo s mými názory. To nebyla role!
Máte pravdu: nebyla. Prostě v ten okamžik…
…jsem byla autentická. A brala jsem celou tu situaci autenticky.

Zpětná vazba
Mohla by podle vás znovu nadejít do¬ba, kdy by se lidé podobně spontánně semkli za stejným názorem? Dnešek pů¬¬sobí dost atomizovaným a rezignovaným dojmem: nějak to zas překlepem…
Nevím, takhle neuvažuji, co by bylo, kdyby… Reaguji vždycky na to, co je konkrétní, a možná teď nemám ani sílu na podobné úvahy. Ale myslím si, že až bude lidem hodně špatně, něco udělají. Dokud cítí rezervu, že ještě o nic podstatného nepřicházejí, nic neudělají.
Hodně lidí i vaší profese má dnes po¬třebu prezentovat se na veřejnosti do¬st¬ radikálně, zatímco vy s tím hodně šetříte…
Nechci se mezi podobné aktivisty zařadit. Mám pocit, že když něco řeknu, mělo by to mít váhu, a ne že budu neustále něco drobit, nějaké dojmy, pocity. Dnes se každý vyjadřuje ke všemu. Díky Facebooku, internetu, sociálním sítím se k něčemu vyjadřuje celá ulice a najednou ta vyjádření ztrácejí váhu. A už ani dnešní média nemají žádnou váhu – teď jsem četla průzkum, že z Čechů věří médiím asi pětatřicet procent čtenářů. To je ve srovnání se světem jeden z nejslabších výsledků.
A co tedy vy sama považujete za to důsažné, za čím si má člověk stát? Za rodinou, dětmi, prací?
Ano, to všechno je pro člověka opora a zpětná vazba.


Autoterapie prací
Vaši hereckou dráhu trasuje nesmírný počet rolí divadelních, filmových i televizních. Když se za nimi ohlédnete, panuje mezi nimi pro vás nějaká hodnotová hierarchie?
Ne, nevidím tam žádné předěly. Všechno, co mě potkalo, považuji za štěstí a je to víc, než jsem čekala. Raduji se úplně ze všeho, i když třeba něco nedopadne tak dobře, jak člověk očekával. Svou práci považuji za jakousi neustálou autoterapii, takže i když výsledek třeba není moc dobrý, anebo naopak moc dobrý, je to jedno. Důležité je, že cesta k němu je provázena vždycky tím nejčistějším úmyslem a člověk se tou prací zabývá naprosto poctivě.
Takže žádné mezníky?
Můj mezník je v tom, že můžu dělat, co mě strašně baví a v čem jsem šťastná.
To jste věděla už od malička, že se chcete věnovat zrovna hereckému povolání?
Ano, ano, ano… Byla jsem milovnicí Ivy Janžurové – ta byla mojí velebohyní a nikdo nebyl lepší, nikdo mě nezajímal víc.
Včetně jejího trochu potrhlého hereckého projevu?
Cítila jsem v něm zázemí strhující autenticity, kterou mi jako divákovi nikdo nedopřál takovým způsobem jako ona. S Ivou Janžurovou jsem se cítila šťastná, dělalo mi to hrozně dobře a říkala jsem si: Kdybych byla jako ona, byli by lidé se mnou stejně šťastní, jako jsem já s ní. To bylo to, co mě na tom bavilo a zajímalo.

Věra a Viera
Kdyby člověk soudil jenom podle VĚRY, kde hrajete hlavní roli bezskrupulózní majitelky castingové agentury, tak se vám to navýsost daří. Nabité hlediště doslova dýchá s vámi, ať se vaše postava pohybuje v suverénních společenských výšinách či suterénních lidských nížinách…
To je velká věc. Raduji se každý den z toho, že dělám, co dělám. Někdy jsem třeba unavená, nechce se mi nikam, ale když už člověk vejde na jeviště, sepne se něco vyššího a přijdou dvě hodiny, ve kterých zapomenete, že máte nějaké problémy. Dvě hodiny, kdy si opravdu odfrknete od provozních běžností života.
A přichází tenhle pocit už ve chvílích, kdy se roli teprve učíte a je v ní právě tolik textu jako ve VĚŘE, kde prakticky nesejdete z pódia?
VĚRA byla opravdu textový masakr. Já se text nikdy neučím předem doma, vždycky až na zkouškách. Až když se bavím s režisérem a vidím, jak hrají kolegové, začne mě text někam vést. A jak je člověk autentický v emoci při zkouškách, tak se mu text i lépe pamatuje. To ale nebyl tenhle případ: viděla jsem, že máme na zkoušky relativně málo času a že zatímco kolegové během něj stačí text nasbírat, já to množství nestihnu.
Takže?
Poprvé v životě jsem se učila text předem. Nejsou v něm ale žádné monology, potřebujete tedy někoho, kdo vám pomáhá. Tím mým andělem strážným se stala spolužačka z DAMU, která vystudovala „loutkárnu“ a jmenuje se jako má postava – ovšem je Slovenka, takže Viera. Říkala jsem jí: „Tvoje jméno, Věruško, je dvojobsažné. Nejen, že se jmenuješ jako moje postava, ale ještě je v něm víra, že to zvládneme.“ Zpočátku se se mnou učila tak tři hodiny denně, víc nezvládnete. Pak jsme nahrubo narvaly první obraz, druhý, třetí, a když jsme tu železnou hru bolestivě zpřelámaly celou, odjela Věruška na Slovensko a učily jsme se přes Skype. A ke konci už jenom po telefonu. Poprvé jsem pak šla zkoušet hru, kterou jsem už celou uměla.
Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 12. 2017.