Vyberte jazyk:

Call centrum
234 092 851
Po-Pá: 8:00 - 18:00

Článek

Jenovéfa Boková: Jsme bláznivá rodina (06.03.2018)

Jenovéfa přiběhla na naši schůzku s malým zpožděním a prosvištěla kolem mne se sluchátky v uších tak rychle, že jsem ji musela dohnat a zastavit. Objednala si čokoládu – proti únavě jí to prý poradila lektorka jógy. Když jsem podotkla, že je taky dobrá na zlepšení nálady, zasmála se, pohodila vlasy a řekla: „To fakt nepotřebuju.“ Začátkem dubna jde do kin její zatím poslední film DO VĚTRU, který natočila s debutující režisérkou Sofií Šustkovou na řeckých ostrovech Sporady.

text Eva Potužníková, foto Jan Zima a archiv J. Bokové


Pořád jsou pro vás nejlepší džíny a pivo, jak jste kdysi kdesi řekla, nebo už snesete i společenštější notu?
Pořád jsou, ale už to umím hodit za hlavu a obléknout se na červený koberec – říkám si, že to je jenom takové pozlátko. Asi je to tím, že jsme rodina undergrounďáků a mám nejradši čtyřkové hospody a pivo s přáteli. Dokonce jsem se prý jako malá naučila chodit na baru v klubu Radost. A i když už si umím obléknout dámské šaty, mám v módě spíš minimalistické vnímání (při rozhovoru má na sobě Jenovéfa černé džíny, černé úzké triko, je nenalíčená a přišla v černé bundě… přejedu po ní pohledem – pozn. aut.) – jo, dneska je to extra minimalistické.
DO VĚTRU je film o svobodě a generaci „Y“…
Mileniálové, že jo?

Ano, generace, která se narodila na přelomu tisíciletí do svobodného světa. Co chcete, to můžete, ale někteří vaši vrstevníci se tím naopak cítí svazováni. Jak to vnímáte vy?
Pokud nejste člověk, který stoprocentně ví, co chce, tak čím víc možností máte, tím víc je to matoucí. Já to vidím sama na sobě, dělám dvě věci a obě zkouším dělat pořádně – housle a herectví – a zároveň jsou ještě možnosti dělat další věci, láká mě to… ale myslím, že jde o to rozhodnout se, co opravdu chcete. Ale zároveň si říkám, že můj otec celý život dělal různá povolání a našel to, co opravdu chtěl dělat, až ve čtyřiceti, takže to zkoušení a experimentování je dobré. Jasně že jsme netrpěliví, díky těmhle krabičkám (zamává v ruce mobilem – pozn. aut.) můžeme všechno, můžeme se sebrat a odjet ze dne na den, ale myslím, že lidi, kteří jsou ztracení, by byli ztracení i v jiné době.

Co je pro vás svoboda? Je to spíš osobní pocit, nebo stav společnosti?
Já věděla, že se zeptáte (zasměje se a bouchne dlaněmi do stolu, dělá to během rozhovoru často – pozn. aut.). Pro mě je to spíš osobní svoboda. Moji rodiče žili ve svobodě, i když to bylo za komunismu, táta (John Bok – pozn. aut.) leccos nemohl, ale pořád měl kolem sebe kruh lidí, se kterými se cítil svobodný – a to je podle mě důležité, to vám nikdo nesebere, když to máte v sobě. Žijeme teď v nejlepší době, v jaké můžeme žít, nemáme tady válku, nemůžu si na nic stěžovat, můžu se zítra sebrat a odjet do Berlína, nikdo mi to nezakáže, záleží na mně. Když se podíváte na Ukrajinu nebo někam dál, tak tam je to už fakt horší, ale my tady v Čechách… sice máme Babiše a Zemana, ale můj otec třeba vůbec neztrácí naději a pozitivní myšlení. Třeba teď po volbách táta říkal: „Co blbneš, i když je to teď v p…eli, tak už jsme se měli hůř a tohle nás přece nezabije.“
Film DO VĚTRU akcentuje spíš tu osobní svobodu. Ztotožňujete se s rolí Natálky, jak ona ji vnímá?
My jsme velmi spjatá rodina, jsem na ní závislá – psychicky, fyzicky už ne – a ne¬umím si představit, že bych nic neřekla a ze dne na den odjela. To by bylo hrozně nezodpovědné, hrozně sobecké. Ani si neumím představit, že by mě někdo takhle zblbnul nebo že bych se do někoho tak zamilovala, odjela a vykašlala se na všechno. V tomhle je ta Natálka úplně jiná než já. Ale co nás spojuje, je hraní na housle a empatie vůči ostatním.
Jaké bylo natáčení s režisérkou Šustkovou, která je jen o málo starší než vy a je to její první celovečerní film?
Hezké, protože Sofie o tom umí hezky mluvit a umí dost předat, co přímo chce. V Řecku to bylo hodně náročné, měsíc s pětadvaceti cizími lidmi… Když jsem byla malá, tak byl boom reality show a já jsem si říkala, jak bych to já dala, kdybych takhle někde byla. A vlastně takovou reality show jsem trochu zažila v Řecku: jste pořád se stejnými lidmi, musíte jim důvěřovat, že se o vás postarají, protože se nemůžete sebrat a jen tak zničehonic odjet domů, do toho vedro, mně se na té jachtě dělalo špatně… Nikdy předtím jsem na jachtě nebyla, tak jsem byla trošku hysterická, ale zároveň jsem si potvrdila, že jsem nekonfliktní člověk. Ten film taky vznikl díky tomu, že jsme všichni potlačili svoje ega a asi v půlce natáčení jsme si řekli, že to zvládneme, i když už nemůžeme, a taky kvůli tomu, že Sofii mám ráda. Nejhorší byla únava. Někdy jsme vstávali v šest, někdy šli spát ve čtyři ráno; to si vlastně neodpočinete. Zároveň na to natáčení vzpomínám s největší láskou a jsem hrozně vděčná, že jsem tam mohla být.
Točilo se na jachtě a na řeckých ostrůvcích, zní to romanticky. Užila jste si i vy romantiku?
Ten první týden byla taková euforie, to bylo fakt krásný, přijeli jsme do krásné vily, kterou pronajali, no a do toho v průběhu noci zjistíte, že nebudete točit dvanáct hodin, ale osmnáct, takže ta romantika se velmi rychle vytratí. Ale určitě mám krásný momenty, kdy točíme sami na pláži na pustým ostrově, pak se jdeme v noci vykoupat…
Znamenalo netradiční natáčení na jachtě, že jste se musela něco kvůli roli na¬učit? Třeba kvůli filmu REVIVAL jste si mu¬sela udělat řidičský průkaz…
Řidičák a obarvit hlavu (smích). No, jednou nebo dvakrát jsme měli předtím kurs na jachtě, než jsme tam jeli, takže jsem uměla vytáhnout plachty a trochu jsem řídila. Ale že bych odjela na jachtu a mohla ji sama řídit, to fakt ne. Spali jsme na pevnině, ale přes den – pořád je všude sůl, musíte kašlat na to, jak vypadáte. To jsem se tam třeba naučila, předtím jsem na sebe dost dbala, vždycky jsem si nalíčila aspoň řasy, ale když jsem přijela po měsíci z Řecka, tak mi bylo jedno, jak vypadám, protože jsem byla spokojená a vlastně mě to naučilo být v tomhle volnější. Celé natáčení bylo hodně náročné, ale pro mě obohacující zkušenost.

Teď jste se přestěhovala, ale ještě nedávno jste říkala, že se vám z rodinného hnízda nechce, že nechcete nechat rodiče samotné, když jste nejmladší a poslední – co se změnilo?
Nechtělo se mi, já jsem s nimi opravdu spokojená, ale moje kamarádka jela na Erasmus do Berlína a sháněla někoho, kdo by bydlel v jejím bytě, a já ten její byt miluju, tak jsem si řekla, že to zkusím. No a pak se vedle uvolnil byt a já se přestěhovala úplně. Ale oddělování od rodiny bylo těžké pro obě strany. Když jsem pak přišla na návštěvu, maminka brečela, když jsem odcházela k sobě… Ségra Kristýna bydlí ob dva baráky, takže vlastně bydlí pořád skoro u nich, ale já se odstěhovala na Národní třídu, což je velmi daleko z Karlína, to jsem si dovolila dost (rozesměje se). Vždycky říkám, že jedu na víkend k rodičům do Karlína. My jsme v tomhle blázniví, ale jsem ráda, že máme rodinu takhle spjatou, protože co víc člověk může mít.
Nakolik vás rodina ovlivnila v tom, co děláte?
Hodně. Třeba co se týče houslí, bez mámy bych u toho nevydržela. Ale jsem jí za to vděčná a vůbec to od ní nevnímám jako křivdu. Jako dítě jsem nechtěla cvičit, táta říkal, že ty housle vyhodíme, že na to nemá, strašně jsme se hádali. Jenže pak jsem se dostala na gympl (hudební Gymnázium Jana Nerudy – pozn. aut.), kde jsem musela dělat housle osm let. Rodiče mě ovlivnili strašně a já můžu být jenom hrdá na to, co udělali, nikdy jsem se za ně nestyděla. I když můj otec je velmi komplikovaná osobnost a nejvíc se hádám s ním.
Teď studujete na HAMU. Řekla jste, že se necítíte být houslistkou, ale jako někdo, kdo housle studuje. Cvičit na ně ale musíte?
Teď jsem měla zkouškový období, tak jsem cvičila. Celý leden. Ale na podzim moc ne, od září jsem zkoušela představení HONEY s Mirkem Krobotem, a když už to konečně skončilo a měli jsme poslední představení toho bloku a já bych si mohla po tom maratonu odfrknout, musela jsem začít honem dělat školu, začít cvičit dost na housle – až do toho ledna.
Na střední škole jste hrála ve smyčcovém kvartetu, jste v uskupení Wunder Bar Band, které teď zrovna nehraje. Zahrajete si na housle mimo školu?
V květnu budu koncertovat s Janem P. Muchowem, budeme hrát jeho filmovou muziku.
Zkoušela jste někdy komponovat?
Zkoušela… já o tom nerada mluvím, protože když takhle něco řeknu, tak za rok, za dva budu naštvaná, že jsem to třeba neudělala. Mám to v hlavě, že bych jednou chtěla hrát svoje věci. Ale ještě jsem nedošla do fáze, kdy bych měla začít tvořit. Vím ale, že to někde ve mně je. Ne vyloženě orchestrální skladby, spíš si chci tak jako hrát.
Máte sexy zastřený hlas, to je ale způsobeno špatným fungováním hlasivek, nemáte strach, že o něj přijdete?
To se mi právě už stalo. Trošku víc jsem kouřila a asi i trošku víc pila a najednou jsem úplně přestala mluvit. Chodila jsem doma s popsanými kartičkami, a tehdy jsem si řekla, že už je to asi špatně. Zašla jsem k foniatričce a ta mě naučila, jak s hlasem pracovat. Dřív, když jsem mluvila, tak mě to i bolelo. A dnes mě v divadle pro čtyři sta padesát lidí slyší i diváci v poslední řadě (smích).
Hrajete v představení Dejvického divadla a La Putyky HONEY – vlastně to byla náhoda, zaskočila jste za těhotnou Marthu Issovou. Jinak divadlo nehrajete?
Ne, to byla moje první zkušenost. A hodně mě naučila sama o sobě. Mirek Krobot mě oslovil na dovolené v Řecku, přišla mi od něj zpráva, jestli bych nechtěla něco zkusit – hru s La Putykou a Dejvickým divadlem. A já seděla na nádherné pláži a říkala jsem si: to není možný, tady je někde skrytá kamera, nebo si ze mě někdo dělá srandu… Pak jsem se s Mirkem sešla, ale rovnou jsem mu říkala, že jsem to nikdy nedělala, že mám strach z výšek a klaustrofobii. A on se na mě podíval a řekl: To dáš. Tak jsem řekla, že jo. No a naučila jsem se to, přestala jsem se bát výšek, lítám tam ve vzduchu, zlepšila jsem si i fyzičku. Ale trvalo mi to dlouho, vlastně celý ten podzimní blok představení, navíc to bylo poprvé, co jsem hrála před lidmi, nevěděla jsem, jestli jsem dobrá nebo špatná…


Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 02. 2018.
Objednat si tuto Xantypu s dalším archivními čísly můžete i na www.xantypa.cz/predplatne